Ze studia mozku k práci s emocí

Vyrostl jsem v rodině lékařů a dlouho to vypadalo, že půjdu stejnou cestou. Střední i vysokou školu jsem vystudoval v Americe — obor neurověd. Učil jsem se, jak mozek zpracovává obraz, pozornost a emoci.

Celou tu dobu jsem u sebe nosil kameru. Film nebyl koníček vedle školy. Byl to důvod, proč jsem se ze školy těšil ven.

A zároveň jsem nesnášel reklamu. Přišlo mi, že všechno musí být rychlé, hlasité a hloupé — a že sítě jsou kvůli tomu horší místo, než by mohly být.

Trvalo mi pár let, než mi došlo, že nadávat zvenku nic nezmění. Jestli chci, aby na sítích bylo víc věcí, u kterých má smysl se zastavit, musím je pomáhat vyrábět. S firmami, ne proti nim.

Beru, co se firma snaží říct, a hledám k tomu obraz, který to unese. Někdy je to třicetivteřinový spot, jindy série videí, která divákovi něco dají i bez toho, aby si cokoli koupil.

Neurovědy jsem neopustil, jenom je používám jinak. Vím, proč rozhodují první tři vteřiny. Proč si pamatujeme tváře líp než čísla. A proč ticho ve zvukové stopě často funguje silněji než hudba podložená pod celý spot.